Považte
– Prezident Lyndon Johnson udělil Duku Ellingtonovi v roce 1966 Zlatou medaili prezidenta.
– Prezident Richard M. Nixon udělil Duku Ellingtonovi v roce 1969 Medaili svobody.
– Duke Ellington získal 13 cen Grammy.
– Duke Ellington obdržel Pulitzerovu cenu
– V roce 1973 mu byl udělen francouzský Řád čestné legie.
– V roce 1986 byla vydána pamětní známka Spojených států s jeho podobiznou.
Duke Ellington ovlivnil miliony lidí po celém světě i doma. Poprvé dal americké hudbě vlastní zvuk. Během své padesátileté kariéry odehrál více než 20 000 vystoupení v Evropě, Latinské Americe, na Blízkém východě i v Asii.
Jednoduše řečeno, Ellington překračuje hranice a naplňuje svět pokladnicí hudby, která se obnovuje v každé generaci fanoušků a milovníků hudby. Jeho odkaz žije dál a přetrvá i pro další generace. Winton Marsalis to vystihl nejlépe, když řekl: „Jeho hudba zní jako Amerika.“ Vzhledem k nedostižným uměleckým výšinám, k nimž se vznesl, si nikdo nezasloužil výraz „mimo kategorie“ více než Ellington, neboť výstižně popisuje i jeho život. Byl zcela jistě jediným svého druhu, který si udržoval životní styl s univerzální přitažlivostí, jenž překračoval nesčetné hranice.
Duke Ellington je nejvíce připomínán díky více než 3000 písním, které během svého života složil. Mezi jeho nejznámější tituly patří: „It Don’t Mean a Thing if It Ain’t Got That Swing“, „Sophisticated Lady“, „Mood Indigo“, „Solitude“, „In a Mellotone“ a „Satin Doll“. Nejúžasnější na Ellingtonovi bylo, že byl nejkreativnější na cestách. Právě v této době napsal svou nejslavnější skladbu „Mood Indigo“, která mu přinesla světovou slávu.
Na otázku, co ho inspirovalo k psaní, Ellington odpověděl: „Moji muži a moje rasa jsou inspirací mé tvorby. Snažím se zachytit charakter, náladu a pocity svých lidí.“
Populární skladby Duka Ellingtona nastavily laťku pro další generace geniálních jazzových, popových, divadelních a soundtrackových skladatelů. Zatímco tyto skladby zaručují jeho velikost, to, co z Duka dělá ikonoklastického génia a nedostižného vizionáře, to, co mu zajistilo nesmrtelnost, jsou jeho rozsáhlé suity. Od skladby Black, Brown and Beige z roku 1943 až po The Uwis Suite z roku 1972 Duke používal formát suity, aby dal svým jazzovým skladbám mnohem silnější význam, ohlas a účel: aby ve velkém měřítku vyzdvihl, mytologizoval a rekontextualizoval afroamerickou zkušenost.
Duke Ellington si potrpěl na stručné slovní popisky nálad, které jeho skladby zachycovaly. Číst tato vyprávění je jako dívat se hluboko do pozadí staré fotografie New Yorku a všímat si ztracených a téměř nepopsatelných detailů, které dodávaly městu charakter v době Ellingtonova rozkvětu, který začal v roce 1927, kdy se jeho kapela stala domovem Cotton Clubu. „Vzpomínka na věci, které zmizely,“ řekl jednou Ellington, „je pro jazzového hudebníka důležitá.“ A příběhy, které někdy vyprávěl o svých písních, jsou záznamem těchto zmizelých věcí. Ale to, co je pryč, se vrací s tepem, když hraje Ellingtonova hudba, a je jedno, jaká je to minulost, protože hudba samotná nás i dnes nese vpřed.
Duke Ellington byl v roce 1966 oceněn cenou Grammy za celoživotní dílo. Později mu bylo uděleno několik dalších cen, v roce 1969 Prezidentská medaile svobody a v roce 1973 mu Francie udělila Řád čestné legie, což jsou nejvyšší civilní vyznamenání v každé zemi. Zemřel na rakovinu plic a zápal plic 24. května 1974, měsíc po svých 75. narozeninách, a je pohřben v Bronxu v New Yorku. Na jeho pohřbu, kterého se zúčastnilo více než 12 000 lidí v katedrále svatého Jana Božského, Ella Fitzgeraldová shrnula tuto událost slovy: „Je to velmi smutný den… Odešel génius.“
.