6 Protož zanechavše zásad učení Kristova, jděme k dokonalosti, nestavějíce opět základů pokání z mrtvých skutků a víry k Bohu,
2 Učení o křtu, a o vzkládání rukou, a o vzkříšení mrtvých, a o soudu věčném.
3 A to budeme činit, pokud Bůh dovolí.
4 Neboť je nemožné, aby ti, kdo byli jednou osvíceni a okusili nebeského daru a stali se účastníky Ducha svatého,
5 a okusili dobrého slova Božího a mocností budoucího světa,
6 kdyby odpadli, aby se znovu obnovili k pokání, neboť sami sobě znovu ukřižovali Syna Božího a vystavili ho otevřené hanbě.
7 Neboť země, která se napájí deštěm, jenž na ni často přichází, a vydává byliny vhodné pro ty, jimiž je obdělávána, přijímá požehnání od Boha:
8 ale ta, která nese trní a bodláčí, je zavržena a je blízká prokletí, jejíž konec je spálení.
9 Ale, milovaní, jsme o vás přesvědčeni o lepších věcech a o věcech, které doprovázejí spasení, i když takto mluvíme.
10 Neboť Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaše dílo a práci lásky, kterou jste prokázali jeho jménu tím, že jste sloužili svatým a sloužíte.
11 A přejeme si, aby každý z vás projevoval stejnou píli k plné jistotě naděje až do konce,
12 abyste nebyli leniví, ale následovali ty, kteří skrze víru a trpělivost dědí zaslíbení.
13 Když totiž Bůh dal Abrahamovi zaslíbení, protože nemohl přísahat při nikom větším, přísahal při sobě,
14 řka: „Jistě ti požehnám a rozmnožím tě.“
15 A tak poté, co trpělivě vytrval, dosáhl zaslíbení.
16 Neboť lidé věru přísahají na větší a přísaha na potvrzení je pro ně koncem všech sporů.
17 V čemž Bůh, chtěje hojněji ukázat dědicům zaslíbení neměnnost své rady, potvrdil ji přísahou:
18 Abychom dvěma neměnnými věcmi, v nichž je nemožné, aby Bůh lhal, měli silnou útěchu my, kteří jsme se uchýlili do útočiště, abychom se drželi naděje, která nám byla předložena:
19 Kteroužto naději máme jako kotvu duše, jistou a pevnou, a která vchází do toho, což jest za oponou,
20 Kterýžto předchůdce za nás vešel, totiž Ježíš, učiněný veleknězem na věky podle řádu Melchisedechova.